Démon

13. července 2015 v 14:37 | Sunshine |  Básničky
Znáte ten pocit, když se v noci probudíte. Pocíte, že to nejste vy. Něco, nebo spíše někdo ovládl vaše tělo, vaši duši, vaši mysl....... To, co nás ovládá nejde zničit. Ale můžeme to potlačit, vzít tu hnusnou věc a vyhodit ji z těla. Musíme si uvědomit, že i přes to, že se démona zřekneme, může se vrátit, vyškrábat se napovrch. Nikdo nám nezaručí, že už se nevrátí..... Člověk se stává zrůdou v tu chvíli, kdy on ovládne jeho tělo. Ano! Je řeč o tobě, Démone.




Život pro tebe znamená velkou cenu,
postrádáš v něm důležitou něhu.
Démon objímá tvé tělíčko,
něžně hladí tvé líčko.

Snaží se v tobě něco vzbudit,
něco dávného,
snaží se s tvou duší hodit,
něco vzácného.

Bojuješ, proti všem bojuješ,
zamysli se! Svých činů lituješ.
Černé oči se na tebe dívají,
do tvého srdce se vrývají.

Zrůda! Slyšíš ze všech stran,
zoufale křičíš u všech bran.
Modlidbu tiše šeptáš,
démone to ty se tak chechtáš?

Démone! Běž pryč!
Nikdy se nevracej!
Upletu na tebe bič!
Zády se ke mě obracej!

Mou čistou duši jsi zkazil,
nůž do srdve vrazil.
Běž! Už se nikdy nevrátíš,
mou temnou stránku si odnášíš.
 

Kamarádství

20. dubna 2015 v 17:41 | Terez |  Na zamyšlení
Zjistila jsem, že psaní úvah mě docela baví, a tak jsem si řekla, že sem budu psát spíše ty úvahy. Na rozjezd budu dávat klasické témata, časem mě snad napadne něco originálnějšího. :d
Dnes jsem si vybrala téma kamarádství. Co si vlastně pod tímto slovem představíte? Jsou lidé, kteří odpoví, že kamarádství je, když jdete s kamarádkami na párty, nakupovat apod. Někteří řeknou, že to berou jako silné pouto s člověkem, se kterým si rozumí. Někteří pokrčí rameny, protože pořádně neví, co si pod tím představit. Mají určitou představu, ale nemohou ji říct, neboť opravdové kamarádství nezažili.
Dlouhou dobu jsem pořádné kamarádství nezažila. Vždycky, už jako malá jsem snila, že budu mít nejlepší kamarádku, které řeknu všechno, se kterou také všechno budu zažívat. Bude vědět mé problémy a starosti, co mě trápí. Bude první, za kterým půjdu, když budu chtít poradit. Pomůže mi v nesnázích a v nejhorších chvílích mě podrží. To samé jsem byla odhodlaná udělat pro ni. Roky letěly jako o závod, a já takového člověka nepotkala. Až na konci Základní školy jsem potkala kamarádku, se kterou se to trošku podobalo tomu, co jsem já chtěla a představovala si. Stejně nás střední škola a kluk úplně rozdělil, z čehož jsem usoudila, že to nebylo pevné a opravdové přátelství.
Nevzdávám to a pořád doufám. Pořád doufám, že to pravé zažiju, protože jsem si jista, že kamarádství je něco neuvěřitelného. A ano, věřím tomu, že někdy je přátelství víc než láska. Jen se zamyslete. Zasněte se a zkuste porozumět tomuto poutu. Že je to něco nádherného. Mít někoho, kterému všechno řeknete a nemusíte to držet v sobě.
Hlavní v přátelství je důvěra. Pokud přítelovi nevěříte, nemá to cenu. Totéž platí u lásky. Pokud vám na kamarádovi opravdu záleží, najdete si na něj čas, i když máte partnera/ku. Udržíte v sobě všechna tajemství, které vám řekne. I když budete svou lásku milovat nade vše, neměli by jste zapomenout, že vaše kamarádka tady byla dřív. Byla to ona, která s vámi byla v krušných chvílích a pomáhala vám. Proto by jste na to neměli zapomínat a poté se na ni vykašlat, když si najdete holku/kluka. Pokud se pohádáte a záleží vám na ní, nemlčte, ale jednejte. Přece jeden konflikt všechno nerozbije, ne? Chápu, že budete dávat spíše své drahé polovičce přednost, než kamarádce. Někdy ale není špatné udělat opak. Protože i když vy někoho máte, ona ne a potřebuje vás.
Tak co, začnete si hledat pravou kamarádku?

Ptáček

17. dubna 2015 v 20:58 | Sunshine |  Básničky
Ahoj! :)
Omlouvám se, že až teď. Měla jsem perný týden a až teď jsem našla sílu a čas napsat něco na blok. Také mě napadlo, že pokud byste chtěli začala bych si sem psát deník. Ale to zálaží na vás. Ale teď zpět k tomu proč píši tento článek. Mám tu pro vás svou básničku :)

Chtěla bych ji věnovat své dokonalé přítelkyni, kterou neskutečně mnoho miluju :* Která mi neskutečně moc pomáhá a já jsem jí za to vděčná. Chci jí poděkovat za to, že při mě stojí v časech zlých a dobrých, i přes to, že já se cítím zle, že ji zatěžuji a přidělávám ji trápení a starosti. Dosud jsem nepoznala někoho tak dokonalého jako je ona! :) A proto chci věnovat tuto básničku pro ni :)
Miluju tě, lásko ♥


Uletěl ptáček, z domu daleko uletěl,
na cestu domů rychle on zapomněl,
zapomněl ptáček na krajinu známou,
ptáček krásně barevný s duší temnou.

Zvládl to ptáče, zvládl v krajinách neznámých?
Netoužil ptáče, netoužil po vodách bezpečných?
Potkala ptáčka, strašná věc potkala,
vyděšeného malého ptáček ukrutně zranila.

Leží ptáče, leží sám v hnízdě,
ponechaný ptáček urkutné bídě,
zvládne to ptáče když je tak sám?
vždyť tu povídku tak dobře znám.

Na světě tolik bolest se nachází,
každý to jen s úsmvem přechází,
a tak se ptáče, barečný ptáček ztratil,
ptáček na smí začátek se vrátil.
 


Dnešní doba?

13. dubna 2015 v 20:56 | Terez |  Na zamyšlení
Ach ano. Otevřela jsem staré, věčně opakující se téma, které Vás už určitě musí nudit. Vlastně, abych pravdu řekla, netuším, proč zrovna o dnešní době Vám tady chci psát. Protože stejně vím, že lidí, kterých si to přečte spočítám na prstech jedné ruky.
Většina lidí si totiž jen přečte nadpis a s opovrženým úšklebkem budou článek ignorovat. Ne lidé, kteří jsou normální, rozumní a dospělí. Ale ti "puberťácí", kteří si myslí, že spasí svět a rozdávají rozumy, jako kdyby toho v životě hodně zažili a dokázali. I když věkově patřím do té kategorie teenagerů, mám něco jako jiné myšlení, jinak svět vnímám a také mám často jiné názory než mí vrstevníci. Na jednu stránku mi to nevadí - jsem rozumnější, neudělám zbytečné chyby. Na tu druhou ale je to strašně vysilující. Jsem totiž docela hádavý typ, a když moji kamarádi se mnou nesouhlasí, mám nutkání jim jejich nesmyslný nápad či názor vyvracet. Což je dost vysilující.
Asi tak pro mě nejdůležitější otázkou je, kdy nastal takový ten největší zlom v chování dospívajících. A proč?
Pravý důvod asi nikdo neví. Každý má na to vlastně jiný názor, každý to vidí jiným okem. Někdo si myslí, že za to mohou rodiče. Jak si děti vychovali, tak je mají. Jenže musíme pomyslet na to, že někdy výchova dětí a jejich "výjevy" jsou nad jejich síly.
Jak to tedy je? Jsou už rodiče tací, že jim je jedno, jak se jejich děti chovají? Nebo ba dokonce hůř - myslí si, že jejich chování je normální?
Nebo se rodiče opravdu snaží, ale i tak si jejich dítko najde cestu jak je obejít a chovat se, jak on chce?
Určitě se momentálně najde někdo, kdo s mým názorem nesouhlasí, nebo si myslí, že to, co tady píšu, je blbost. Ale buďme chvilku sebekritičtí, zastavme se a sami si přiznejme jak se chováme. Že nejsme zrovna nejmilejší, nejhodnější. Zbytečně používáme vulgární slovník, aby jsme byli "IN" a ti drsní... Ale proč to děláme? Aby jsme se neschodili před kamarády? Kašlete na to! Pořád se najdou ti, kteří ocení, když necháte starou paní posadit v autobuse na své místo, když pozdravíte učitele či zastanete se mamky, místo aby jste na ni nadávali. Jsme jako mládež nevděční, přitom máme první poslední. Nemáme si na co stěžovat. Ale stejně to děláme. Jsme nevděční, nadáváme na lidi, kteří nám svým způsobem nic neudělali.
Na všechny fakty dnešní mládeže je jen jedna otázka.
Proč?

Otevři oči

13. dubna 2015 v 20:00 | Sunshine |  Básničky
Ahoj! :) mám tu pro vás tentokrát básničku :) ...Znáte ten pocit. Když vyjdete ven, zarazíte se. Venku je světlo, ale zároveň podivná tma, Ptáci zpívají, ale zároveň je mrtvolné ticho, je teplo, ale zároveň zima a vzduch je nasátý podivnou atmosférou, ze které jde vycítit ta napjatost, bezradnost.. jako by se mělo něco stát? .....Občas přemýšlím, že bych si sem začala psát deník :) Co vy na to? :)

Ale teď k básničce :)

Svítí slunce a ty se díváš,
z tváří slzy stíráš.
Proč vlastně pláčeš?
Proč žalostně skáčeš?

Nevíš, co víc říct,
nevíš, jak se chovat,
nevíš, jak lásku příst,
nevíš, kam se schovat.

Unaveně oči otevřeš,
do světa fantazie se uzavřeš,
stojí před tebou krásné stvoření,
barevná, rozmanité jako exostické koření.

Kam vlastně tvé kroky míří?
Kolem tebe černé peří se víří,
černé slunce nad hlavou svítí,
kolem tebe rostě černé kvítí.

Zkus se trošku usmát,
zkus se o černé slunce ohřát,
zvedni hlavu, prostě to zkus!
Najdi smysl života a jeho vkus.

Pověz, zkusíš na nohy se postavit?
Pověz, zkusíš svůj život proslavit?
Pověz, zkusíš svou hudbu vytvořit?
pověz, zkusíš o své exsitenci anděli přesvědčit?

Jen my dva

7. dubna 2015 v 21:14 | Sunshine |  Povídky

Ahoj. Mám tu pro vás první povídku na mém novém blogu! :3 A je to moje první Adommy povídka! :3 jééééj! :D Snad se vám bude líbit :3 A já doufám, že si ji někdo přečte. Dneska je pro mě totiž velmi zvláštní den :D Začal tím, že jsem do školy jela sama, což bylo zvláštní. Snědla jsem toho, jak za celou armádu, což se nestalo už hoooooooodně dlouho O.o A taky jsem dostala dobrou známku na písemku, ve které jsem si vymýšlela :D Ale teď dost řečí a zdržování! :D šup, šup číst! :*


Pomalu jsem otevřel oči do nového dne. Bylo krásné slunečné léto. Posadil jsem se namáhavě na postel a unaveně jsem si promnul oči. I když v noci spím, pořád jsem unavený. Pořád nahrávání, chození po rádiích, focení a další různé akce. Ale dnes?

Mám takový divný pocit. Mám pocit, že se dneska stane něco, co mi změní život. Něco neobvyklého v mém životě. Rozhodl jsem se, že to nechám na mém milém osudu a půjdu se pořádně nasnídat. Po skvělé a dobré snídani se vydám do studia. Všímám si, jak začínám být nervózní. Opravdu nechápu, co se to se mnou děje.

Zastavím své krásné autíčko před studiem, ve kterém jsem strávil polovinu svého života. "Čau lidi." Vejdu do místnosti, kde už jsou všichni. Snažím se působit optimisticky, ostatně jako vždy. Nahrávání proběhne v pohodovém duchu. Udělali jsme obrovský kus práce a máme kompletně hrané tři písničky. Musím říct, že s těmito lidmi je radost spolupracovat.

"Tommy? Můžeš na chvilku?" Oslovím svého kytaristu, když si balí své věci. Byl to právě dnešní den, kdy se to měl dozvědět? Byl vhodný okamžik pro vyznání svých citů? "Jasně." Usměje se na mě zářivě. Moje sluníčko, uculím se v duchu. "Tommy víš…" Promluvím na něj, když jsme daleko od zbytku skupiny. "Poslouchám." Pokýve hlavou Tommy. Teď nebo nikdy! "Miluju tě." Kouknu mu do očí, ve kterých jde vyčíst má upřímná a hluboká láska k němu.

Tommy na mě kouká jako na blázna. "C-cože?" Vyjekne nechápavě. "Miluju tě." Zopakuju mu znovu a naléhavěji. "Ale já nemůžu." Zavrtí hlavou a odejde. Koukám na jeho záda, beznadějně k němu natáhnu ruku. "Prosím." Vydechnu tichou prosbu. Cítím, jak s ním odešel celý můj svět. Do očí se mi nahnou slzy, rychle zamrkám a co nejrychleji vypadnu ze studia.

"Adame!" Uslyším, jak za mnou křičí Ash, ale nevnímám ji. Vyjdu před studio a vzhlédnu k temnému nebi, ze kterého se snáší kapky deště. Prší. První slza mi steče po tváři a s ní zmizel ten starý Ady, který všechny obšťastňoval svou přítomností. Druhá slza a s ní mizí veškerý optimismus, vládaný do všech kolem mě. Stekla třetí slza, bolest a zoufalství se snad ještě zvětšilo. Čtvrtá slza padá k zemi a já mám před sebou mlhavou vidinu Tommyho, natahuji k němu ruku, ale marně, marně křičím tiché prosby, které nikdy nebyly vyřknuty. Pátá slza se vsákne do mého trika, zbyl tu jen Adam. Adam, který si nezaslouží být šťastný, nezaslouží si kamarády a tak úžasné lidi, nezaslouží si pomoc od druhých. Adam, který zničil život už tolika lidem.

To ve mně vyvolá ještě úzkostlivější stav. Pomalu se začnou šourat ulicemi L.A. Je mi jedno, že jsem promočený na kost, je mi zima. Cítím se teď tak prázdný, zbytečný a bez smyslu života. Domů se vrátím až pozdě v noci, ale koho to zajímá? Plácnu sebou do postele. Pořád před sebou vidím odcházejícího Tommy.

Dám si ruku před pusu a rozpláču se. Proč to tak muselo skončit? Proč? Nedokážu to pochopit. Vždyť, tak se ke mně tulil na koncertech, tak se nechal ode mě líbat a někdy se mi i zdálo, že si to přímo vynucuje. Tichým, temným bytem se linou mé zoufalé a bolestné vzlyky. Usnu až někdy kolem třetí ráno.

Když jsem se vzbudil, slunce už bylo vysoko na obloze a rozpalovalo všechno, na co dosáhlo. Bylo mi strašně. Zase se mi chtělo brečet a to nemluvně o nevolnosti. Zrušil jsem všechno na týden dopředu, nemám na nic náladu. Malátně jsem vstal a zkusil jsem se rozptýlit u televize, ale snad na každém programu se líbali.

Ještě ke všemu jsem začal pokašlávat. Zůstal jsem tedy zachumlaný v posteli a večer jsem chodil na noční procházky. Dny se mi slívali do jednoho a nedokážu říct, jestli je pondělí, úterý nebo snad pátek? Mé srdce tížil smutek, bolest a beznaděj. Nic se mi nechtělo a mnohdy jsem jen seděl v dešti.

Kašel se mi zhoršil a mnohdy mě zachvátil záchvat kašle. Bylo mis strašně jak po fyzické tak po psychické stránce. Byl jsem slabší a slabší. Kašel byl silnější a silnější. Pak jsem už jen dokázal ležet v posteli. Neustále jsem kašlal, potil se a na telefonáty jsem neodpovídal. Bylo mi to všechno jedno.

Jednou v noci. Bylo mi zle jako snad nikdy předtím. Zoufale jsem se kroutil na posteli v podivné křeči a začal jsem kolem sebe prskat krev. Byl jsem natolik vyděšený, že jsem nebyl schopný cokoliv udělat, až jsem nakonec vyčerpáním usnul. Následující den byl snad ještě horší než noc. Nebyl jsem schopný pomalu vnímat, vše jsem měl rozmazlené a topil se ve vlastní krvi. Mé krásně bílé povlečení se pomalu měnilo na rudě červenou.

Začal jsem mít zvláštní myšlenky. Proč je voda mokrá? Proč je tráva zelená a proč na modrém nebi jsou bílé mraky? Jen matně dokážu rozpoznat osobu vedle mě. Bylo mi to jedno. Všechno mi najednou bylo jedno. "Adame!" Slyším jako by z dálky. Pořádně se podívám a snažím se zaostřit. "T-tommy?" vysoukám ze sebe a rozkašlu se spolu s krví.

Chci se posadit a chytnou se ho. Je to jen blud? Je to jen pouhá halucinace? Opravdu je to on? Ovšem když si sednu, zamotá se mi hlava a já upadnu do bezvědomí. Všechny ty dny se na mě viditelně podepsali. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Nevím. Kde jsem. Jediné, co vím je, že když jsem otevřel oči, uviděl jsem bílé zdi. Toto ale není můj pokoj. Kde to jsem? Nic nechápu. Proč mám v sobě tolik hadiček? Vypněte to otravné pípání.

"Ady." Uslyším měkký hlas mého andílka. Otočím na něj hlavu. Nejsem schopný nic říct. "Ty jsi nám dal." Do jeho očí se nahrnou slzy. "Hodně mě vyděsilo, když ses mi týden neozýval. A když jsem tě našel v krvi, myslel jsem, že zešílím." Poupraví mi peřinu. Tommy pokračuje ve své řeči.

"Musel jsem zavolat záchranku. Máš ošklivý zápal plic, hodně jsi zhubl." Koukám na něj a nejsem si jistý, jestli mu tak úplně rozumím. Zamrkám a dál hladím do těch krásných očí. "Ale neboj se. Už bude dobře. Doktoři ti pomohli. Dali tě do pořádku a za chviličku půjdeš domů." Povzbudivý úsměv? Počkat. Já jsem v nemocnici?

"T-tommy." Vydechnu namáhavě. "Nemluv zlatíčko." Pohladí mě. On mě pohladil. Cítím se jako v ráji. Počkat. On mě zachránil? Tak přece jen se o mě alespoň trošku zajímá? Má mě alespoň trošku rád. "Ady." Zase se na něj kouknu. "Uvědomil jsem si, za ty dny, co jsme se neviděli. Nemůžu bez tebe být. Chybí mi tvé rty, chybí mi tvá náruč, chybí mi tvůj úsměv a chybíš mi ty." Nechápavě zamrkám. Kam tím míří? On se zbláznil? Vždyť říkal, že nemůže.

"Miluju tě." Vyvalím očka. Co to, to kotě říká? "Miluju tě." Zopakuje a políbí mě. "Já tebe." Špitnu tiše. Blýsklo se na lepší dny? Je to koťátko opravdu moje? "Už bude dobře." Cítím, jak se mé rty vpijí do těch jeho. Do těch sladkých polštářků. "Už budeme jen spolu. Jen my dva." Jen my dva, zopakuju si v duchu. Najednou cítím, jak se mi do těla vlilo štěstí, jak se vrátil ten optimismus. Usměju se na něj. "Jen my dva."

Welcome

6. dubna 2015 v 13:44 | Sunshine |  Oznam
Zdravím :)
Představuji Vám svůj nový blok :)
A na co se můžete těšit? :3
Na mé povídky, básničky a pokud byste chtěli cokoliv stačí říct :3
Proč mám vlastně blog? :3
Protože už několik lidí mi říkalo, že bych svou tvorbu měla zveřejňovat :D
Kdo se těší? :D
Nehlaste se všichni :*

Kam dál